Nedělní kázání, 12. 5. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jeremjáš 18,1 — 6

Text: 2.Korintským 4, 1 — 7

Bratři a sestry,

sborové shromáždění, ke kterému jsme se dnes mimořádně sešli, je výrazem toho, že přijímáme odpovědnost sami za sebe. Nechodíme do sboru jako diváci shlédnout a vyslechnout, co pro nás kdo připravil. Spolutvoříme ho. V tom, co se tu děje, jsme namočení. Ať už svojí aktivitou nebo pasivitou. Odpovědnost ze sebe nelze setřást. A bible nám pomáhá, abychom jí dobře rozuměli. Jako ten úryvek z Pavlova listu do Korintu.

Začnu ale epizodou, kterou vyprávěl jeden brněnský farář. Nevím, zda se skutečně stala, nebo je to jen anekdota. Ale je výstižná. Je to o tom, jak si jeden uprázdněný sbor hledal faráře:

Staršovstvo jednalo o tom, koho sborovému shromáždění předložit k volbě. Jeho členové se tehdy dlouho nemohli pro nikoho rozhodnout. Kandidátů bylo dost, což o to. Ale na každém jim něco vadilo. Jeden pro ně byl moc učený, druhý zase málo, třetí byl rozvedený, čtvrtý falešně zpíval. Nikdo jim zkrátka nebyl dost dobrý.

Až se na schůzi jeden presbyter naštval a povídá: „Já bych o jednom věděl. Je to muž poměrně vzdělaný, mluví srozumitelně, dokonce je misijně činný a má úspěchy. Sbory mu přímo rostou pod rukama.“

Všichni zbystřili. Ale než stačili reagovat, on pokračoval: „Jenomže než uvěřil, tak na křesťany donášel a některé dostal i do vězení. Taky je pravda, že kam přijde, tam se často něco semele. Dokonce měl několikrát oplétačky s úřady. A na žádném sboru vlastně moc dlouho nevydržel.“

Nadšení viditelně opadlo. Kurátor se ale přece jen zeptal: „Ty, prosím tě, a kdo to je?“ A ten člen staršovstva odpověděl: „No, apoštol Pavel.“

Jak jsem řekl, nevím, jestli se to opravdu stalo, ale dobře to ilustruje, co jsme z Pavlova dopisu slyšeli — že totiž ten poklad pravdy a moci boží, co se nás lidí týče, je vždycky v chatrném obalu. A také jakou s tím obvykle máme potíž. Nedovedeme to tak vzít. Zapomínáme na to. Chceme mít jenom dokonalost samu. Jakmile zavětříme nějakou člověčinu, je to pro nás vyřízené, odepsané. Na té lidské křehkosti a bídě se zarazíme, jako by byla vším. Žádný poklad při ní vidět neumíme. Futrál ztotožňujeme s obsahem. A proto také, když se naše chatrnost projeví, neumíme si to přiznat, snažíme se to nějak omluvit, ospravedlnit, nebo zamést pod koberec.

Pavel to tak nedělá. Při těch slovech o hliněné nádobě myslí především na sebe. A jinde své poklesky a nedostatky konkrétně a obšírně vyjmenuje. A nejen on. Bibličtí autoři obecně tuhle pohoršující upřímnost sdílí. Nositele víry nelíčí jako vzorné hrdiny. Jejich ubohost, člověčinu i flagrantní selhání nezamlčí. Od praotce víry Abrahama, který i přes veliké zaslíbení svojí ženu opakovaně ustrašené zapírá, všelijak kličkuje a tomu zaslíbení se sám směje; přes věhlasného krále Davida, který neodolá touze po Betsabé a dopustí se lži, nevěry i vraždy, až po Ježíšovi učedníky, kteří jsou často vedle a ani jeden z nich ve vzkříšení nedoufá. Po Ježíšově smrti to zabalí a rozcházejí se. Však jim to také Ježíš na cestě do Emauz bez obalu řekne: „Jak jste nechápaví! To je vám tak zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci!“ A evangelisté tu jejich natvrdlost nevynechají. Nebojí se jí zaznamenat. Neznamená pro ně zpochybnění víry ani boží věci. Jsou si totiž vědomi toho, co Pavel napsal korintským — že nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána.

My to často pleteme, zaměňujeme, splývá nám to. Mezi sebou a Kristem neumíme rozlišovat. Proto si svoje slabosti a chyby přiznat nemůžeme, proto o nich nedovedeme otevřeně mluvit, a proto o ně tolik škobrtáme. Myslíme si, že mlčením o naší člověčině hájíme boží věc. Ale opak je pravdou. Šíříme tak jenom iluzi o domnělých mravních kvalitách člověka, která boží moc spíš zakrývá. Však už prorok píše, že je to naše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína…

Otevřeným přiznáním nedostatků a bídy nás křesťanů boží důstojnost neutrpí, naopak vynikne. Ta naše křehká hliněnost má, jak píše apoštol dobrý důvod — totiž, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Teprve na pozadí natvrdlosti učedníků, kteří sami od sebe už v nic nedoufali a nic nečekali, je zřejmé, že při vzkříšení nebylo přání otcem myšlenky. Teprve když si přiznáme všechnu člověčinu, která církev v její historii i současnosti provází, bude zjevné, že to, že stále trvá a že do ní stále noví lidé přicházejí, vůbec není dílem její kvality a šikovnosti, ale že je tu opravdu při díle nesmírná moc boží. Teprve když si připustíme, na co všechno nemáme, dojde nám, jaký je to div, že ono se to přece jenom děje a my se na tom kupodivu podílíme. Pak právě vyjde najevo, co Pavel vyznává už dřív, že tu způsobilost nemůžeme přičítat sami sobě; že je od Boha, že je to jen jeho dílo.

Naše nedostatky a prohry nás jistě mohou deprimovat a vést k rezignaci. Ale můžeme díky nim také žasnout a nabývat důvěry a jistoty. Jestliže i přes to, jací jsme, už dávno všechno nešlo do háje, jestliže i přes to, něco trvá a dokonce se v tom sem tam zaskví perla věrnosti, čistoty, upřímnosti a milosrdenství, pak je to opravdu zázrak a síla a na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně.

Proto nám Pavel připomíná, že ani ve víře nejsme zbaveni svých lidských bíd a mezí, že jsme jen ty hliněné nádoby. Ne aby nás zahanbil a srazil, ale abychom mohli jasně zahlédnout, jak při nás Bůh stále dělá, jak nás jeho moc stále provází. A také proto, abychom se kvůli soustředění na nedokonalosti druhých, nepřipravili o možnost zahlédnout ten poklad, který nesou. Jak to napsal v jedné písničce můj kolega a kamarád Štěpán Hájek: „Jen když přestaneš si všímat falešnýho tónu, zaslechneš si zpívat srdce heligónu, zpívá lidem nesměle „Haleluja“ — farářovo blues“. Nejsme žádnej poklad, ale v těch hliněných nádobách poklad máme. To je zdroj obrovské naděje a kuráže.

Pak nás ani chatrnost, s kterou se u sebe, u farářů i u sboru setkáváme, nemusí ubít, nemusíme nad ní lámat hůl. Můžeme čekat věci nečekané. Nemusíme počítat jenom s tím, co se dá odvodit z našich předpokladů. A proto nemusíme naději předem přistřihovat křídla. Můžeme ji mít pro sebe, pro druhé i pro sbor a pustit se i do věcí, které se zdají být předem prohrané. Tak díky Bohu stále chytáme druhej dech.

A ona je v tom, myslím, bratři a sestry, obrovská naděje i pro vzájemné porozumění. Jestliže jsme si vědomi toho, že nezvěstujeme sami sebe, ale Ježíše Krista, nemusíme na sobě a na tom svém tolik lpět. Můžeme od toho mít odstup. Není to poklad, je to jen hlína, je to jen forma.

To neznamená, že by to bylo k ničemu. Má to svoji dobrou funkci, ale právě jen služebnou, předběžnou — jako obal, který může poklad nést, ale na kterém ten poklad není závislý. Už u proroka bychom se dočetli, že k tomu obrazu hliněné nádoby patří především tvárnost a otevřenost, která Bohu přiznává právo dát svému dílu vždy nový tvar. Hle jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, říká Hospodin ústy proroka.

Jestliže nebudeme vydávat svůj džbán za poklad a budeme umět v důvěře tu pravomoc hrnčíře Bohu přiznat a jeho tvůrčí moci se vydat, věřím, že se nemusíme bát ani svých nedostatků, ani nových tvarů a věrnost proto nemusíme zajišťovat nějakou jednotnou osvědčenou normou. Věřím, že na ní ta autorská boží dílna stačí a každý přitom může být originál. Amen.