Nedělní kázání, 25. 2. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 5,43 - 48

Text: Matouš 15,21 — 28

Sestry a bratři,

dneska je druhá postní neděle. Možná by se tedy hodilo, vybrat z bible spíš nějaký text o skromnosti, odříkání a zpytování svědomí, než tenhle příběh o ženě, která se tak vehementně dožaduje pomoci. Jenomže biblický půst, podle mne o odříkání ani tolik není. On je spíš o svobodě, ve které má člověk druhé za přednější než sebe, a také o zbožnosti, která se netočí pořád jenom kolem sebe. A k tomu má, myslím, tenhle příběh co říct.

Odehrává se mimo tradiční oblast víry, v okolí Týru a Sidonu. Jedna kananejská žena z těch končin přichází za Ježíšem s úpěnlivou prosbou:

 „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Božího smilování se prostě nedovolávají jenom věřící, ale i pohané jako poleno. Když člověka život sevře na tom nejcitlivějším místě, když jde o vlastní dítě, o dcerku, není mezi námi rozdíl. Přihlíží-li člověk bezmocně tomu, jak se jeho dítě ocitá v zajetí něčeho zlého, jak je jeho život deformován, ochromen a degradován, prosí zkrátka o smilování. Modlitby se ozývají i z míst, která jinak nemají s Bohem nic společného. Bolest a zoufalství nad lidským utrpením oslovují Boha bez rozdílu.

A co na to Bůh? Co Ježíš? — Mlčí. Žádná odpověď. Ani slovo.

To je pro nás — jeho učedníky — nesnesitelné. Chodit s Ježíšem, být přitom konfrontován s bolestí světa, a nedočkat se od Boha žádné odpovědi, to je k nevydržení. S tímhle napětím se asi potýkáme často. Věříme přece, že Bůh je milosrdný. A on teď mlčí k lidskému trápení!? Tohle napětí se nedá snést. Bere nám klid a jistotu. Nutí nás nějak reagovat, něco udělat, něco říct. A tak se přimlouváme, jako ti učedníci. I my toužíme po odpovědi, která by tomu nářku učinila konec.

Ale co taková přímluva vlastně znamená? Co vyjadřuje? Je to opravdu projev účasti s postiženými, nebo je to jen výraz paniky, která se nás v konfrontaci s jejich utrpením zmocňuje? Myslíme přitom opravdu na ně, nebo spíš na sebe a svůj klid? Je to skutečně projev soucitu nebo jenom obrana vlastní víry?

Ono to není tak jasné ani v tom evangelijním příběhu. Naléhání učedníků na mlčícího Ježíše lze číst různě. Přinejmenším dvojím způsobem. Oba je v ekumenickém překladu máme. Jeden v textu, druhý v poznámkách. Podle jednoho se učedníci přimlouvají „Vyhov jí“, podle druhého naléhají „Zbav se jí“. Jejich prosbu lze přeložit oběma způsoby. Může znamenat obojí. A nejen buď jedno, nebo druhé, ale i obojí zároveň.

I za přímluvou a slovy útěchy nemusí být ve skutečnosti nic jiného než přání zbavit se toho napětí, které nám bere klid; zbavit se pocitu bezmoci, který klade otazník nad naši víru. Kolikrát možná i my spěcháme s útěchou jen proto, abychom zaplašili rozpaky, když nám odpověď tváří v tvář bolesti schází? Jak často jsou asi povzbudivá vyznání spíš sebeobranou víry, než projevem skutečného zájmu? A nemyslím, že by to bylo úmyslné. To v nás jen bezděky přichází ke slovu náš strach a slabost. A čím méně si je dovedeme přiznat, tím snadněji jim podlehneme.

„Vyhov jí“ může být totéž jako „Zbav se jí“, pokud nám jde hlavně o to, aby ten pláč a křik, který nás konfrontuje s božím mlčením, utichl, aby napětí, které provází naši cestu za Kristem, zmizelo.

Skutečná láska se totiž někdy může projevovat tvrdě, zdánlivě bezcitně a bez toho, aby unesla napětí nevyslyšeného volání o pomoc, se asi někdy neobejde. Ježíš přání učedníků, aby se z něj co nejdříve dostali, odmítne slovy: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“

To je nebezpečná věta. Může se z ní také stát posvěcení úděsné lhostejnosti, která se stará jen o své nejbližší, která z biblicky neomezeného „miluj“ udělá jenom skupinové sobectví. Lásku a solidaritu omezí jenom na souvěrce a co je za hranicemi sboru, církve nebo rodiny ji už nezajímá.

Ale já nevěřím, že by měl Ježíš tou odpovědí na mysli takovéhle omezení pomoci jen na „svoje lidi“. To by musel být jiný Ježíš, než ten, který právě v tomto evangeliu káže na začátku svého působení o lásce k nepřátelům a ironicky se přitom ptá: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i pohané nečiní totéž?“ Jeho odpověď neposvěcuje lásku omezenou jenom na ty, kdo k nám patří.

Odhaluje něco jiného. Totiž že láska je skutečná jen tehdy, je-li konkrétní, není-li jen věcí naší volby, ctíme-li ji jako docela určité poslání, které nás zavazuje. A to vždycky omezuje. Omezuje právě v tom, aby jeden jenom vyhověl, aby lásku rozdával jenom tam, kde je žádána a vítána. Ono je příjemné, když člověk může vyhovět, když může jasně cítit, že naplňuje něčí nouzi a je užitečný. Poslání ale zavazuje k lásce i tehdy, když se této příjemnosti nedočká, i tehdy, když se setká jenom s nevděkem a odmítnutím. Však právě u těch ztracených ovcí z lidu Izraelského Ježíš s láskou nejvíc narazil.

Ctít pouto ke konkrétnímu člověku nebo společenství znamená milovat nejen pro dobrý pocit, nejen pro svoje uspokojení, nejen když se přitom mohu cítit a jevit jako lidumil. Ke skutečné lásce patří odpovědnost, která brání tomu, abychom pominuli všechny závazky a chtěli vždycky jenom vyhovět. Proto může vypadat tvrdě, musí unést i napětí a bez schopnosti odmítnout se neobejde.

Tomu asi nakonec i rozumíme. S tím, že se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům, nejspíš souhlasíme. Něco jiného ale je, když nás tahle odpovědnost postaví na vedlejší kolej, když se ocitneme v té roli odmítnutých — když je naše prosba nebo žádost oslyšena, když by se nám nemělo dostat pomoci a zájmu, protože někdo cítí závazek vůči někomu jinému. To se v nás všechno vzbouří. Čím osobněji se nás ta věc týká, tím méně jsme to ochotni připustit.

Snažíme se všemožně dokázat, že právě my si tu pozornost a pomoc zasloužíme, že na ní máme nárok. A většinou také zpochybňujeme, proč by před námi měli mít přednost druzí. Pokud by se kvůli nim na nás nemělo dostat, zpochybňujeme oprávněnost jejich nároku.

Vlastně nám ani tolik nevadí pomyšlení, že by byli vyslyšeni jen někteří. Za nespravedlnost to považujeme až tehdy, pokud bychom neměli být mezi nimi. Jde o to místo mezi vyvolenými, o příslušnost k těm „dětem“, kterým chleba patří. Snažíme se dokázat, že náleží právě nám. A v tom vidíme často smysl všeho úsilí i víry. Proč bychom se jinak tolik poměřovali a srovnávali s druhými? Proč bychom jinak dělali takový rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, nebo mezi křesťany a příslušníky jiných náboženství? Proč bychom si tolik zakládali na svých kvalitách, ať už za ně považujeme mravnost, píli, pravověří, pokoru nebo třeba to, co jsme vytrpěli? Neodvozujeme od toho svoji příslušnost k té správné skupině, které boží láska a zájem právem patří?

A někdo může takhle pochopit právě ten příběh z Matoušova evangelia. Když Ježíš nakonec vyzdvihne velikou víru té ženy, může právě ji považovat za vstupenku mezi ty „děti“. To je ta pravá podmínka, abychom nezůstali na druhé koleji — ne formální příslušnost k božímu lidu, ale veliká nebo upřímná víra. Tak to přece mnozí říkají.

Jenomže nic asi není té kananejské ženě vzdálenější než dokazování vlastních kvalit a nároků, poměřování a soupeření. Ona nechce boží lásku a pozornost strhnout na sebe na úkor druhých a komukoli ji upřít. Naopak, ona souhlasí s tou odpovědností, která ji staví až na druhé místo. Vyjadřuje jenom důvěru, že se v té boží lásce k druhým najde pomoc i pro ni, že se při tom sycení dětí najde sousto i pro psy.

Tohle je na hony vzdálené dokazování vlastního nároku a soupeření kdo z koho, tohle je prostě o důvěře v boží dobrotu. Tohle je o důvěře, že když Bůh miluje druhé, tak ani já nepřijdu zkrátka, že té jeho konkrétní lásce můžu dát za pravdu a druhým ji ze srdce přát, protože tím sám získám. Nad takovou důvěrou i Ježíš žasne a nemusí k ní už nic dodávat. Řekne prostě „Staň se ti, jak chceš.“ V ní je asi lidská vůle s tou boží zajedno a zlá posedlost sebestřednosti, která se nevyhýbá ani nám věřícím, člověka opouští. O téhle svobodě důvěry je půst. Amen.